Klezmer (z jidiš כּלי־זמיר, etymologicky z hebrejštiny k’li zemer כלי זמר, „hudební nástroj“) je instrumentální lidová hudba východoevropských (aškenázských) Židů. Původně toto slovo značilo přímo muzikanta – klezmera a jak ve východní Evropě, tak později v USA mělo hanlivý podtón. Sami klezmeři se raději označovali jako „muziker“ – hudebníci, muzikanti. K přenesení významu slova na celý hudební žánr došlo až v poslední třetině 20. století s revivalovým hnutím klezmerové hudby.
Jedná se o hudbu sekulární, tj. světskou, která však přímo čerpá z židovské liturgické hudební tradice. Specifický styl přednesu klezmerských nástrojů je velmi ovlivněn vokálními technikami synagogálních zpěváků – chazanů, a to přesto (nebo možná právě proto), že jde o hudbu čistě instrumentální (tj. bez zpěvu). I stupnice (módy) používané v klezmerských skladbách mají svůj původ v tradici synagogální hudby. Klezmerská hudba je však silně ovlivněna okolním prostředím, a proto v ní najdeme zejména vlivy ukrajinské, rumunské, řecké a osmanské hudby.
Ve světě židovské hudby existuje mnoho dalších žánrů – chasidské melodie, lidové a pololidové písně v jidiš, hudba jidiš divadla, jidiš písně židovského proletariátu, židovského podsvětí a mnohé další. Většina současných kapel, které se hlásí ke klezmerské hudební tradici, včetně Létajícího rabína, čerpá ze všech těchto jednotlivých žánrů.
„Jaký klezmer, taková svatba!“
Klezmerská hudba byla určena k rituálním účelům – pro svatby, Purim, Roš Hašana a jiné svátky. Klezmerský repertoár se skládal z různých skladeb vázajících se k jednotlivým částem oslav, klezmeři ale také hrávali na objednávku místních nežidovských šlechticů a magnátů, a to zejména pro své vyhlášené hudební dovednosti. V takových případech klezmeři hrávali i hudbu svých klientů, polky nebo kolomyjky či populární dobové melodie a operní a operetní čísla. V severních částech východní Evropy tvořili tito muzikanti dokonce jakousi kastu profesionálních hudebníků. Na jihu pak tuto kastu tvořili Romové. Vzájemně se obě tyto skupiny prolínaly v přechodových oblastech jako například v Moldávii, i jinde ale klezmeři hráli společně se svými nežidovskými sousedy.
Málokterý klezmer nicméně dosáhl takového věhlasu, aby se hudbě mohl věnovat na plný úvazek, a ve většině případů měli muzikanti nějaký druhý, respektive první způsob obživy (holiči, krejčí, ševci atd.) Také jen opravdoví profesionálové jako například houslista Pedotser si mohli dovolit vytvářet velké orchestry, které přišly do módy zejména v druhé polovině 19. století. Muzikanti začínali hrát už v útlém věku a přes rytmické a doprovodné nástroje se mohli postupně propracovat až k vedoucím nástrojům, kteréžto posty byly nejlépe honorovány. Velikost klezmerového ansámblu na svatbě byla otázkou prestiže zúčastněných rodin, a proto se říkalo „Vi azoy di klezmer, ot azoy di khasene“, čili „Jaký klezmer, taková svatba“.
„Di goldene medine“
Počátky klezmerské hudební tradice sahají do původní domoviny aškenázských Židů – střední Evropy – Německa, Čech, Moravy, Slezska a Rakouska. Zde si muzikanti říkali lejconim (sg. lejc). V 16. století však již tyto muzikanty nacházíme převážně v polsko-litevském soustátí, na Ukrajině a později v Maďarsku, Rumunsku a severních částech Osmanské říše. Země dnešního Běloruska, Litvy, Polska, Ukrajiny, Moldávie, Rumunska, Maďarska a Slovenska tak daly vzniknout klezmerské hudbě, jak ji známe dnes. V souvislosti se změnami ve společnosti v druhé polovině 19. století však zaniká svět židovských štetlů – domácího prostředí klezmerských muzikantů, kteří následují osud ostatních obyvatel – svých zákazníků – a odcházejí většinou do USA. Ruská revoluce a dvě světové války posléze pouze zakončí již dříve započatý úpadek.
V USA se klezmerská hudba rychle přizpůsobila novému prostředí, stala se více populární, až posléze s asimilací druhé generace přistěhovalců přišla o své publikum, pro které byl klezmer příliš staromódní a příliš etnický (svou roli určitě sehrál i fakt, že až v průběhu druhé světové války byli židovští přistěhovalci plně akceptováni jako součást „bílé“ dominantní kultury, do té doby se na ně emigranti z Evropy dívali podobně jako na Asiaty či černochy). Limitující technické možnosti nahrávacích zařízení navíc ořezaly barvité klezmerské kompozice do tříminutových komerčních nahrávek pro šelakové desky. Přesto z období prvních dvou dekád 20. století pochází jediné zvukové záznamy, které zachycují hudební finesy klezmerových muzikantů pocházejících z východoevropského prostředí. Rozsáhlý digitální archiv tohoto repertoáru naleznete na adrese: http://faujsa.fau.edu/jsa (Judaica Sound Archive, Florida Atlantic University). Nahrávky přímo z Evropy nejsou tak časté (za zmínku stojí zejména kolekce nahrávek Belfova rumunského orchestru z doby před I. světovou válkou: http://www.yidnstl.com/belfsmusic.html ), nicméně i na těchto pár kouscích lze v herním stylu oproti americkým verzím najít značné rozdíly. Přes všechny tyto rozdíly a nedostatky dala americká imigrantská scéna počátku 20. století klezmeru všechny muzikanty, kteří se pro dnešní klezmery stali učiteli a pojítkem s tradicí minulosti. Dodnes tak USA zůstávají „Di goldene medine“, „Zlatou zemí“, kterou byly i před sto a více lety pro klezmery prchající z Evropy.
„Noise of identity“
V souvislosti s otázkami týkající se společenské identity přibližně třetí generace asimilovaných židovských přistěhovalců vzniká v 70. letech 20. století hnutí tzv. klezmer revivalu, které se vrací ke kořenům, nejprve americkým a později evropským, a klezmerskou tradici obnovuje a inovuje. Vlna, původem z USA, se postupně přelila do celého světa, včetně České republiky (přehled českých projektů souvisejících s klezmerem najdete na www.klezmer.cz, americká stránka věnující se témuž v celosvětovém měřítku má adresu www.klezmershack.com). Původní obsazení ještě v Evropě bylo složeno ze smyčcových nástrojů a malého cimbálu, v pozdější době se přidávají nejrůznější žesťové a dřevěné nástroje. Typické housle a cimbál jsou na sklonku 19. století nahrazeny klarinetem. Revival zná všechny tyto podoby a v současnosti jsou také využívány téměř všechny moderní hudební nástroje.
V Americe má klezmer nadále nejsilnější kulturní zázemí a američtí muzikanti jsou absolutní klezmerovou špičkou, ať už v oblasti tradiční, či avantgardní tvorby. Toto výsadní postavení si Američané udržují mimo jiné pro vynikající výsledky v oblasti vědeckého studia židovské hudby ve všech jeho aspektech. Vzhledem ke kulturním vazbám jich ale mnoho působí alespoň částečně v Evropě (například Alan Bern, akordeonista Brave Old World: www.braveoldworld.com, nebo Joel Rubin, přední klarinetista a odborník na klezmer: joelrubinklezmer.com, www.rubin-ottens.com).
Klezmer se dnes hraje po celém světě v různém provedení. Bob Cohen z budapešťské Di Naye Kapelye (www.dinayekapelye.com) popisuje svůj přístup k této hudbě slovy „Noise of identity“, čili „Hluk identity“, míněno té hudební. Jeho přístup je nám blízký, a proto u klezmeru hledáme znalost klezmerského stylu a repertoáru, které jsou zároveň propojené s osobní zkušeností. Taková muzika většinou stojí za to.
